Kovárna la fucina de le broche

V kovárně Fucina de le Broche je možné vidět, jak se vyráběly hřebíky do bot, které se až do poloviny minulého století používaly ke zpevnění podrážek. Pro Valle di Ledro to byla velmi významná činnost, která dokonce obyvatelům údolí umožnila návrat z fronty v průběhu první světové války a během druhé světové války nemuseli ani narukovat.

Od 17. století vznik železářského průmyslu, hlavně v Prè a v Molině, přinesl významné změny v dosud zemědělsko-lesnicko-pasteveckém hospodářství, které po staletí vládlo v údolí, přinášejíc malý výdělek. Železářské dílny otevřely v údolí dveře výnosnějšímu zaměstnání, kterému se po více než dvě století věnovaly stovky lidí: někteří se zabývali přímo tavbou železné rudy, někteří zpracovávali železo v dílnách, jiní dopravovali výrobky do přístavu v Ponale a další vyráběli uhlí pro tavicí pece (strana 26).   O století později bylo v údolí činných 13 velkých pecí, ale vítězství Napoleona a následné přičlenění Trentina k habsburskému Tyrolsku způsobilo značný pokles výroby. Krize pokračovala až do úplného uzavření pecí v polovině devatenáctého století. V provozu zůstaly jen některé kovářské dílny, které se zabývaly kováním koní, výrobou zemědělských nástrojů a hřebíků. Nový impulz přišel po roce 1866, kdy do údolí přišli dělníci z oblasti Brescie a Bergama, kteří se usadili v již opuštěných železářských dílnách a začali se věnovat novému způsobu zpracování hřebíků, které vyžadovalo větší specializaci a zručnost.    
Místní obyvatelé se tak naučili výrobě “motykových hřebíků”, která se rozvinula znovu v Molině. V dílnách se opět ozvalo klepání kladívek. Hřebíky do bot byly různých tvarů a chránily podrážky bot, které v nejlepších případech byly kožené, ovšem většinou ze dřeva.
 
Činnost pokračovala bez přestávek až do uzavření z důvodu odvodů do rakouské armády a vyhnanství v Čechách v době první světové války.  V důsledku toho ovšem armádě došly hřebíky do bot. Zásluhou faráře v Molině povolila vídeňská vláda návrat z fronty mnoha ex-výrobcům hřebíků a uprostřed císařství byly vystavěny dvě dílny, v nichž pak strávili celý zbytek války. Tak neriskovali životy, ale každý dělník musel za den vyrobit asi tisícovku hřebíků, což nebylo zanedbatelné číslo, neboť k výrobě jednoho je zapotřebí asi 30-40-ti úderů kladivem.
Také během druhé světové války byla po hřebících velká poptávka, ale tentokrát bylo zproštěných a propuštěných méně, takže se v kovárnách nechávala zaměstnat i mládež a staří lidé.
Bezprostředně po válce se rozšířilo použití gumových podrážek namísto kožených s hřebíky a to předznamenalo definitivní konec tohoto povolání, mnozí výrobci zůstali bez práce.
Po cca 40 letech od uzavření dílen se Obecní úřad v Molině zasadil o obnovení malé ukázkové dílny v Prè, která má ohniště a 4 pracovní stoly, jsou zde také dobové nástroje a vzorkovník všech typů hřebíků. Při zvláštních příležitostech nebo na žádost Consorzia Pro Loco pro skupinky návštěvníků poslední 4 dosud žijící výrobci hřebíků znovu zapálí oheň a nadšeně ukazují, jak se kdysi hřebíky do bot vyráběly.